Antonín Zápotocký při novoročním projevu. Za dobu svého krátkého prezidentování jich pronesl celkem čtyři. Foto: zdroj internet.

Přesně před šedesáti lety, 13. listopadu 1957, zemřel tehdejší prezident a člen politického byra ÚV KSČ Antonín Zápotocký. Lidově nazývaný jako: „Tonda Práce“, respektive "Tonda Rachota". Za éry jeho prezidenství o něm kolovaly různé historky, jako např.:“ že na odborářských rekreacích v podnapilém stavu vyhrává na harmoniku". Bezesporu byl lidovějšího naturelu než jeho předchůdci, měl spisovatelské ambice. Jeho styl ale lze spíše označit za písmáctví.

Narodil se v Zákolanech, 19. prosince 1884. Původní profesí byl kameník, podílel se i na dostavbě chrámu sv. Víta v Praze. Jeho otec byl průkopníkem sociálně demokratického dělnického hnutí – Ladislav Zápotocký. Záhy se i Antonín zapojil do dělnického hnutí, patřil k radikálům a zakládajícím členům Komunistické strany Československa. Patřil k organizátorům a podněcovatelům dělnických bouří ve 30. letech 20. století. Za okupace byl vězněn v koncentračním táboře. Jeho činnost ve vězení není dosud věrohodně vysvětlena. Podle některých zdrojů se choval statečně, další prameny poukazují, že některé západní země po válce žádaly o jeho vydání pro podezření z kolaborantství a podílu na smrti vězňů.

Po 2. světové válce stál v čele odborů, krátce v čele zákonodárného sboru, po volbě Klementa Gottwalda prezidentem se stal ministerským předsedou. Jako československý premiér nese plnou spoluzodpovědnost za bezpráví a vykonstruované procesy v 50. letech minulého století. Podílel se na likvidaci R. Slánského, kterého zdržoval u sebe na návštěvě, aby Státní bezpečnost mohla mezitím v Slánského vile připravit zatýkací akci.

Po smrti Gottwalda se přirozeně stal prezidentem. Záhy po zvolení se dopustil dalšího velkého klamu. Lhal o tom, že nepřijde avizovaná měnová reforma. Bylo vykonstruováno prohlášení o pevné měně a s ním se prostřednictvím rozhlasu obrátil na veřejnost. Druhý den byly peníze staré měny znehodnoceny a nahrazeny novým oběživem. Letité úspory jednotlivých domácností ztratily na hodnotě. Proti tomuto opatření, které nebylo ničím jiným – než krádeží za bílého dne - se mnohde vzbouřili dělníci a někdejší odborářský předák a dělnický prezident se nerozpakoval s podporou tvrdého zásahu proti demonstrujícím. Brzy poté prohrál mocenský boj o prvenství v zemi i ve straně s Antonínem Novotným. Novotný - coby první tajemník strany - byl v mocenské hierarchii postavený výše než hlava státu, která se chtě – nechtě musela s tímto faktem smířit.

V roce 1954 zemřela jeho dcera Marie. Se svojí chotí Marií měli dvě dcery. Již zmíněnou Marii a Jiřinu. Mimo oficiální rodinu si pořídil ještě jednu dceru. Jeho choť mu to blahosklonně odpustila. Na Hradě žili skromně, daleko lépe se cítili mezi obyčejnými lidmi, než na hradních recepcích. Rádi a často chodili do divadel. V roce 1955 ho na sklonku léta postihl silný infarkt, který si vyžádal několikatýdenní léčbu.  Po zotavení pokračoval ve výkonu funkce.

4. listopadu 1957 vyprovázel československou delegaci na pražské letiště. Naše stranická delegace na čele s Novotným odlétala do Moskvy, aby se zde zúčastnila oslav 40. výročí VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce – pozn.aut.). Po návratu na Hrad se mu udělalo nevolno. S podezřením na infarkt byl odvezen do pražského státního sanatoria.  Diagnóza se zde potvrdila a nastoupilo energické léčení. Zápotockému brzy odlehlo a zdálo se, že nemoc bude míst stejný průběh, jako v roce 1955. Po několikadenním zlepšení však nastala krize. 12. listopadu se mu opět přitížilo, 13. listopadu v pět hodin ráno vydechl Zápotocký naposledy. Pohřben byl v památníku na Vítkově, odkud byla jeho urna v roce 1990 přemístěna do rodinného hrobu u Strašnického krematoria. Na rozdíl od Gottwalda a jeho ženy tak neskončil v hromadném hrobě pro vysloužilé ikony tohoto státu.

S Marií se na veřejnosti ukazovali často. Marie svého Toníka přežila o bezmála 24 let. Byla to kovaná komunistka, ale v roce 1968 podpořila reformní hnutí a Alexandra Dubčeka. (Repro: Časopis Svět sovětů, 1957).

Prezidentská standarta vlála na znamení smutku na půl žerdi. (Svět sovětů, 1957).