Edvard Beneš (1884 - 1948) byl filozofem, sociologem. Pocházel z početné rodiny, v mládí hrál fotbal za dorost Slávie, ale sportu zanechal po zranění končetiny. Byl ministrem zahraničí, krátce premiérem a v letech 1935 - 1938, 1940 - 1948 československým prezidentem. Svými rozhodnutími ovlivnil tuzemský vývoj v době Mnichovské zrady na podzim 1938 i komunistického puče v únoru 1948.

3. září 2018 uplyne 70 let od úmrtí druhého československého prezidenta Edvarda Beneše. Rodák z Kožlan zemřel ve své vile v Sezimově Ústí na Táborsku. Po dobu výkonu presidentské funkce využíval byt na Hradě, ale ve chvílích odpočinku nejezdil tak často do prezidentské rezidence v Lánech, ale upřednostňoval své soukromé sídlo, které si s chotí Hanou vybudovali na počátku .....30. let 20. století. Edvard Beneš se sem uchýlil i poté, co demonstrativně opustil Pražský hrad po jmenování vlády K. Gottwalda dne 27. února 1948. Ve funkci prezidenta se do Prahy vracel již jen sporadicky. V březnu 1948 se účastnil pohřbu J. Masaryka, v dubnu pak v Praze pobýval několik dní, když se účastnil oslav 600 let od založení Karlovy univerzity.

V prezidentské funkci zůstal až do 7. června 1948, kdy byl zveřejněn jeho abdikační dopis. Lidé však na něho nezapomněli. Vnímali ho stále jako symbol skomírající demokracie. Denně mířily do Sezimova Ústí desítky autobusů. Lidé toužili spatřit manžele Benešovi a vyjádřit jim podporu.

Podpora Edvardu Benešovi byla patrná i na XI. všesokolském sletu, konaném ve dnech 19. června až 27. června. Sokolové při slavnostním průvodu odvraceli hlavy od tribuny, kde stáli nový mocipáni na čele s prezidentem Gottwaldem. Zněla hesla typu: „Jaké jsou to Hradčany, bez Beneše, bez Hany. Rozbouráme celý svět, Beneš musí na Hrad zpět. Soudruzi a soudružky, dostanete do držky. Z republiky vymetem komunu i s Gottwaldem. Máme velkou náladu, Beneše chcem do Hradu. Nebojte se Pražáci, ještě jsou tu Hanáci…“[1] Dost možná, že část bodrých obyvatel z Hané skončila následně v rukách státní bezpečnosti, která se činila. Probíhalo zatýkání. Řadu statečných účastníků průvodu čekala perzekuce.

Beneš to vše sledoval v ústraní své vily. Unavený, nemocný. Zde dožil poslední dny, které mu zbývaly. STB poctivě vedla záznamy o všech návštěvách, které byly bývalým prezidentským párem, respektive personálem vily – přijaty. Beneš byl stižen mnoha chorobami, vyčerpaný organismus se podvolil na konci srpna, kdy upadl do bezvědomí. Zemřel 3. září 1948 v 18 hodin a 10 minut večer. Zatýkání a perzekuce se nevyhnuly ani následnému poslednímu rozloučení s druhým prezidentem. Pohřben byl v zahradě své vily. Tak, jak si to ostatně přál. V místě, kterému se říká Kazatelna. Podle pověsti z tohoto místa kázal ve své době Mistr Jan Hus. Benešova věrná choť Hana ho přežila o dlouhých dvacet šest let. Zemřela v prosinci 1974.

Dlouhotřebováci mohli Edvarda Beneše spatřit dne 24. srpna 1937. Toho dne dvakrát se svým doprovodem projel pomalu obcí, nadšeně pozdravován shromážděnými občany.  Přes Dlouhou Třebovou se vracel 16. května 1945 vlakem do osvobozené Prahy. V obci se po válce konaly u příležitosti jeho květnových narozenin slavnostní počiny s příslušným programem. V roce 1947 zde hostoval u příležitosti prezidentových narozenin pěvecký sbor Bendl z České Třebové. O rok později již pamětní zápisy patří docela jiné hlavě státu. Na Beneše se řízeně zapomnělo a zůstal prostor jen pro špinění jeho odkazu a památky.

Připomeňme si na závěr slova zakladatele naší novodobé  státnosti – T. G. Masaryka: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“ Vedle T. G. Masaryka a M. R. Štefánika se i Beneš dočkal svého zákona. Ten jeho pochází ze dne 13. dubna 2004 a stanoví, že: „Edvard Beneš se zasloužil o stát“.

Málokdy měla naše země tak dokonale souznící a reprezentativní prezidentský pár, jako v osobách Hany a Edvarda Benešových. Hana Benešová byla skutečnou první dámou státu. Její šarm a elegance vyniknou nejvíce při porovnání s jejími pozdějšími nástupnicemi.